Nedá se vyrvat ze srdce, nedá,
co hluboko na dně tam leží,
to leda svede jednou Smrť bledá,
a ta dost pracně a stěží.
Vzpomínka s lítostí vždy hlavu zvedá,
ať dnové i léta běží.
A v srdci lásky jen tolik je-li,
co ptáček by sezobnul prosa,
což ale když jí tam velký svět celý,
když ona žití jest osa!
Když v očích, jež druhdy blahem se skvěly,
teď tmí se bolesti rosa!
Tu musí, musí se zašlé dny vrátit
s tou něhou, dobrotou, přízní,
a musí a musí chmurné dny zlatit
i duši, jež znavena trýzní.
Co láskou zašlo – byť’s život měl ztratit,
láskou zas vyzní!