A kdybych sto let a tisíc let žil
a tisíc a ještě pak víc!
Co trpím, to trpěl a snil, co jsem snil,
vše dal bych za tvoji líc!
Tu bledou, unylou tak,
až slzami zvlhne zrak,
tu drahou, tu sladkou – ne, neřeknu víc!
A kdybych sto let měl v mukách se chvět,
a tisíc – ještě pak víc!
Pro jeden tvůj úsměv, ten retů tvých květ,
chci strádat let stotisíc!
Zná každý svůj bol a za svým jde dál,
mně drahý pro tebe věčný je žal,
pro drahou tu sladkou líc – ne, neřeknu víc!