Víš-li, co zpíval pták
v zářícím, kvetoucím hvozdě?
Čas letí jak vichřicí mrak,
ó milovat spěš,
na lásku též
bude pak pozdě!
Tys nechtěla věřit ptáčeti
v tom slunečním, jásavém světle,
mně však to nevyšlo z paměti.
Když zbělel nám vlas,
chtěl bych mu zas
naslouchat v aleji zkvětle!
Vždyť skoro sobě sám
jak pták ten připadám
v zamlklém, ztemnělém hvozdě,
kterému v sled
echo zní zpět:
Na všecko je pozdě, je pozdě, je pozdě!