Na lavičku, kam první stíny padly,
si sedla, knihu záminkou jen vzala,
a sotva v trávu klesla nožka malá,
stál za ní juž jsa opřen o zábradlí.
A plesem roztál obličej mu svadlý,
řeč, kapka za kapkou, se z úst mu drala
jak vzácný likér, při čemž v srdci vzňala
se žárů síla, které dávno schladly.
A ona naslouchala rozpačitě,
jak žena lačně, s podivem jak dítě;
jen vějíř byl jich zpovědnice stěnou.
Půl satyr, seladon půl krásou slepý,
on očekával s duší rozechvěnou,
až vějířem ho klepne za vše klepy.