Když se staří v bujné veselosti
v trikliniích blaze stulili,
bohům v pozdrav
vždy pár kapek vína ulili.
Věděli však dobře, že to málo
proti fátu může pomoci,
ale klidněj
pili od rána až k půlnoci.
Věru, týž byl člověk odjakživa,
kdes byl svatý Prokop v kostele,
na řetěze
čert se pod ním plazil vesele.
Přišla babka, nesla na ofěru
světci velikánskou hromničku,
ale čertu
na dráp přilípla též svíčičku.
„Vždyť to zlý duch,“ zpovědník ji kárá,
„světlo lásky má jen světci plát!“
Babka na to:
„Víme, co se jednou může stát?“