Na okraji mojí číše –
hleďte se mnou na zmetka! –
poskakuje, sukně výše,
graciésní baletka.
Jako hračka z filigránu
povznáší se bez chůze,
obrací se v každou stranu,
lehká, vzdušná iluse.
„Znám tě, znám, ty malý šetku,“
tak jsem v smíchu pravil k ní,
„číháš na poslední špetku
rozvahy mé? – Toť se ví!
Až se v slední kapce vína
s rozumem mým rozloučí,
nebudeš jej stáhnout líná
rozmarů svých obroučí.
Ale děvče! – Dost již starý
host a světem honěný
jest můj rozum, – a tvé čáry
nenajdou víc ozvěny!
Labužnicky jen se dívám
na tvou růžnou patičku,
do šedých si vousů zpívám
veselou jen písničku.
Bylo, děvče, bylo, není,
vše se vrhlo na víno,
naposled zpět v moje snění
rozplaskni se, bublino!“