Alžíru dusný žár a třpytnou špínu,
neznámé pouště nekonečných moří,
lesk velkých západů, třpyt bájných zoří
i mečetů chlad svatých Moslemínů
v tvé prose vidím a vždy vetchou třtinu
v tom člověka, jenž trpí, vášní hoří
a roven Mazeppovi na hřbet oři,
své touze, přivázán svou pyká vinu.
A ženy, bizarrní tropické krásky,
jak řada přeludů se snují kolem –
ó hloubko velké, nesmrtelné lásky!
Ó nekonečné, smutné meditace
na pustém břehu, opíti se bolem
až na smrt divě, mysticky a sladce!