Mně byla’s víc než milenka i žena,
mně sestra byla’s nad vše vyvolená,
já pro tě všecko střádal, všecko schránil,
já nedal, by tě pomluvy šíp ranil.
Já ucpal ústa všech zlolajných klepů.
Ty’s měla klíče špižíren i sklepů,
pro tebe byly všecky dary moje,
změt drahokamů, perel šňůry troje.
Nad rody Gonzagů a Bibienů
já v tobě ctil jsem Madonnu i Ženu;
ó jaká radost velká, neskonalá,
stát za tebou, když ty jsi vyšívala!
Zavřít ti okno, aby s lagun spěchem
tě neovanul ostrý vítr dechem,
když čtla jsi, zrakem čtené řádky stíhat,
když malovala’s, tobě štětec zdvihat.
Ó jaký ples, když v modlitbě jsi dlela,
v extasi dívati se na anděla;
že Aretin jsem, zapomenout chvíli
pro obličeje tvého úsměv milý!
Na Brenty břeh tě, kde vzduch čistší, vésti,
bys mohla zas jak meruňka mi kvésti,
šat klásti tobě kol šíje i ramen
a odstranit ti z cesty každý kámen,
jít za tebou až v kobu Smrti temnou
a Bohu urvati tě snahou jemnou,
jenž chtěl tě vzíti mezi duchy svoje –
Ó Pierino, kde je vděčnost tvoje?