To bylo, vzpomínám, u mého strýce;
pod okny květly velké slunečnice
a po zdech plazilo se husté víno,
na stěně v kleci zpíval kardellino.
Já u okna jsem vyšívala zlatem;
strýc kanovník církevním oděn šatem
se chystal na mši, chvíle jitra snivá...
Co chce ten pták dnes, že tak hlasně zpívá?
Ba slunce jinak svítí, v světla moři
ty slunečnice větším zlatem hoří,
to listí révy samý svit je hravý;
pták moh’ se u mé ukřičeti hlavy.
V tom cizí hlasy v zpěv mu padly z dola.
Já zřela stíny... protější zeď holá
je kreslila mi jasně; pravil jeden:
Ten pták ví dobře, že již minul leden.
On Bohu v okna hlasně vysmívá se,
zní věru drzý výsměch v jeho hlase!
„Mlč, Aretine“ – druhý v odvet spěje
mu říci, – „srdcem ptáka láska chvěje
táž, která v slunci plá a v rose chladí...“
„Ty hračky, Titiane, zanech mládí,
dost dlouhý věru, bílý vous máš k tomu,
nevěřím v lásku!“ – Z dálky zněl šum stromů
a kardellino zpíval ještě více:
Nevěřím v lásku! – A mně plála líce
a srdce bilo... Jak dnes všecko jiné!
Nevěříš více v lásku, Aretine?