To bylo, vzpomínám, u Sansovina,
já mezi děvčaty, hrou, proudy vína
jsem cítil, kterak cosi v nepokoji
se pohnulo a třáslo v duši moji.
Mne nelákaly vděky Pocofily,
ni Angioly sladký profil bílý,
pod zlatem vlasů perletí jenž svítil;
já náhle pusté prázdno v srdci cítil.
Já neslyšel zvuk mandoliny líný
na lagunách a z žertů, Marcolini
v nichž s Tintoretem závodil, jen holá
mi slova k uchu dolétala zpola,
bez barvy slova jak obrysy stromů,
když mlha padá; já musil jít domů,
já zmizel plaše, jak předtuchu strunu
jsem kdesi lkáti slyšel ve svém člunu.
Ta sténala jak srdce mroucí v křeči.
Já přistal, skočil na břeh, v stále větší
jsem v úzkosti sběh’ schody mramorové
a strhnul clony lože purpurové.
Ó hrůzo! hrůzo! Lože prázdné bylo,
mé smutné tušení se vyplnilo!
Já svolal dům svůj, honil tebe v noci,
chtěl přinutit tě prosbami i mocí.
Já plakal v kleče, bys dál se mnou žila;
však nadarmo, ty’s mne již opustila,
mé srdce vrhla’s v těžké sny a boje –
Ó Pierino, kde je láska tvoje?