Skloň se ke mně tichou večernicí,
jež se v modrém temnu zachvívá,
pohraj prořídlou a šedou kšticí,
vítej pohled, který zřítelnicí
unavenou mdle se usmívá!
Vždycky poznám, vlídná sestro, tebe,
jenom klidně při mém boku stůj!
Ať v svém klínu Tebe houpá nebe,
ať má duše, již vše studí, zebe,
nese na vlnách svých obraz Tvůj!
Oddaná a vždycky klidná dcero
výsostí a smutku, mlčení!
promluv ke mně, duchů čistá sféro,
zhasni, rozsvěť snů a dojmů stero,
rozchvěj nejtajnější tušení!
Uhodni, a sama světlo, rci mi,
proč tak planeš v ztichlou duši mou?
Cestami mne vést chceš tajemnými,
nuž, ať sny a tužby v modré dýmy
letních večerů se rozplynou!
Sama potom k srdci mému lehni,
svatou září požehnej mou skráň,
sledním svitem do mé duše šlehni,
jen mým spícím na dně bolem nehni,
kol jdi plaše jako snivá laň...