Jest jako rosa lilje na kalichu,
jež z rána spadla a se chvěje v tichu,
jíž nedotkla se ještě ani zora,
kdy v mlze, tuše jitra, stojí hora,
les mlčí a kraj celý dojat dřímá.
Jí denně anděl perutěma svýma
se dotýká, když dobrou noc dá matce
a ruce na růženci sepne sladce;
ten potom kyne ku nebeským luhům
a znamení dá křídlatým svým druhům,
by sestoupili v tuto čistou duši.
Pláň vodní, kterou vánek nerozruší,
ni křídlem pták, je dětský spánek její.
Jen visiony síně procházejí
snů jejich, křídlaté jsou s hlavou v sklonu.
Jí celý život jest jak hlahol zvonů,
ji žebrák zná, jenž sedí podél dráhy,
své ukazuje rány polonahý,
ji dítě zná na hlučných ulic rohu.
Jde světem tichá, poroučí vše bohu,
a po stupních když kathedraly kráčí,
dým kadidla jí u hlavy se stáčí,
zkad andělíčků vyzírají hlavy.
Jí v duši píseň zvoní bez únavy,
dle varhan tónu její krok se rovná.
Smrť kdykoliv by přepadla ji, zrovna
šla v ráj by na skráních svit aureoly
za Pannou Marií i apoštoly.