Petrklíči otevírá
jara bránu slunce svit,
s lupení jim rosu stírá,
do kalíšků se jim chyt’
a z nich zlatým okem zírá.
Vánek lesem vůni sbírá,
rozsívá ji na pažit,
zmdlen pak sladkou touhou zmírá
v petrklíči.
Jako básníkova lyra
lesů šum zní a v něm skryt
volá, pláče sladký cit:
Otevřte se, srdce sirá,
vstup k vám láska, štěstí, víra
petrklíči!