Tak již se s námi loučí století! Tož povinnost mu k hrobu zapěti. Bouřně vzplálo, málo dalo,
a co dalo, není jisté, říkáme my – pesimisté. Dalo starosti a shony, elektriky, telefony,
drátem spjalo celý svět; bylo velké, bylo mělké, jak to kdo chce rozumět.
V poesii přestalo „tvé” a „mé“. Vyhoup se Ibsen a Mallarmé, sta chlapců za nimi v let a vír a nikde plnost a nikde mír.
V plastice – Boecklin a Stuck, vše dohromady nesouzvuk, tu tam kdos o pravdy vejce ťuk, splask jako blabuň – ani muk.
Na styl v stavitelství se stále čeká, tož na město, co staré jest, se vzteká. Však hudba, ta stále jen zpívá, ač proti Wagneru, s ním splývá,
a posluchačstvo nad ní jako vždycky zívá. Kde malý národ, k světlu se tlačí, chce osvěty mít po koláči, odejde vysmán – celkem je to k pláči.
A v politice – nemravnost! Na místo hlav se chytá chvost, ta hra je celkem zbytečnost. Jen militarism kvete,
a to nás nejvíc hněte, čím lidí víc lze zabíjet jedinou koulí – v tom je vzlet, pod fanglí míru
teď, pěvče, laď lýru, co chce víc svět? Ve vědě všecko se vyvrátí, Laplace a Darwin dnes neplatí.
Co tedy chcem? Všecko je domněnkou, všecko je snem! Kde lidstva sen zlatý? Jen dráty a dráty
od mozku táhnou až na břeh moře, pod mořem táhnou – co jest jim zoře? Nesou dál lidstva odvěké hoře, ty dráty!
Od věže k domu, přes hroty stromů, přes Karlův most bude se tmíti jich příšerný chvost!
Bilance – celkem smutná! A nad vším kněžská kutna se klátí jako před lety, co platen boj byl staletý?
Ó titáni v své touze, nač shon a chvat? Líp, jděte spat! To jedno víte,
jak sníte a spíte, se vším se sejdete vsled v jedné strouze! Toť konec století, přejde a přeletí,
bouřlivě vzplálo, sotva co dalo, co dalo, není jisté – ať žijí pesimisté!
Cookies on Poetry Cove