Z blízkého za mnou vyběh’ pivovaru,
byl neúhledný, obyčejný pes,
měl krevní podlitiny v očí páru,
hřbet odřený ran mnohých jízvy nes’!
Však přítulně po stopě kráčel mojí,
co chvíle zbožně oči ke mně zved’,
ni slepic nevším’ si, jež v hustém roji
přes cestu spěly v blízké louky střed.
O plášť můj otřít se, jen čekal na to;
čím jemu jsem se zdál, bych vědět chtěl,
šel věrně za mnou vodou i skrz bláto,
já nelichotil mu – on přece šel!
Jej nezlákalo druhů laškování,
dál za mnou kráčel oddaně a sám,
snad cítil přec, že v náhlém zadumání
o duši bědných zvířat přemítám.
Snad nevědomky duše naše obě
si rozuměly v jedné chvíli tu;
já nemoh’, pse, co cítím, říci tobě,
ty chápat, co vše v mojím soucitu.
I ptám se, nerozbornou hráz a tvrdou
proč Příroda tu vzpjala mezi nás?
Jak rozluštiti hádanku tu tvrdou,
pes, člověk – jedné Psychy v tom jest hlas.
Té, která mluví kamenem i květem,
jež země nitro žárem zahřívá
a mluví láskou, jíž jsme jedním světem,
na který se Bůh-slunce usmívá.