Že nechám klidně letět nad svou hlavou
vír událostí s války děsnou vřavou,
že zdánliv chladně zřím ve kráter času,
v němž hromů bouř zní v děl a polnic hlasu,
že nehne mnou, když krví rudne země
a v zoufalý boj vstává bratří plemě,
se na vzájem rvouc spárem supa dravým,
že v jícnu děl své písni hnízdo stavím,
že prachu víry vidím nebe jasné:
Já vím, že v dějin říze tmavořasné
se tají hvězdy, které pro nás skanou,
nechť sporné větry sebe ostřej vanou,
nechť zloba se lstí lidstvu poutá ruce.
Vždyť lidstvo tiskla k ňadrům revoluce
a zahřála je k velké budoucnosti,
a posud žár ten hřeje naše kosti,
vždyť ještě děd byl jeho ohněm sycen.
A proto klidně patřím v onen jícen,
v němž lidstvo v divé potácí se směsi;
ten hluk a ruch mne více nepoděsí.
Jdem k jitru vždycky. Přirozeně nocí.
Jsme v nejhorším. Až někdy láska moci
se vyrovná, pak řeknem: Konec boje!
Já zatím tvoje zasypané zdroje
chci střežiti, ó Kráso pošlapaná,
neb vím, ty vždycky jitřenkou jsi rána,
ty neklameš, nechť svět se kácí v rumy!
Tvé balvany jsou věštců sny a dumy,
z nichž stále stavíš pantheon své slávy,
až náhle bleskem v hlučný vír té vřavy,
v ten ziskuchtivý dav a málo vděčný
tvůj hymnus vpadne – a ten bude věčný.