Persepolis.

Zeď obrovská na pláni písčité, zem pod ní dlaždicemi pokrytá, jež skobami jsou spjaty – pro věčnost, a mezi těmi v dlouhých trhlinách

se chytlo bodláčí neb aloe, a v stínu jeho, samy plaché stíny, se honí ještěrky. Noc kolem jde a hvězdy v tůň se noří ethernou

jak světla vločky s šatu andělů, jenž lítali kdys tudy před časy k anachoretů tichým chatrčím, by zachytly se v mlze večerní.

Zdi středem vystupuje schodiště, je šíré, prostranné a nádherné, sta stupňův tmí se, takže v oblacích zdá tratit se, ty stupně obrovské

jsou sešlapány, vydrobeny; teď jen chodí přes ně stíny oblaků. Však druhdy! – jenom přimhuř oko své – a uzříš dlouhé táhnout průvody:

všech barev lidi v pestré směsici, sta velbloudů, sta slonů, antilop sta vějířů protkaných perlemi, sta satrapů, jenž sklánějí svou šíj

před králem, v palankinu jako bůh jenž trůní zakryt dýmem kadidla, lvi spoutaní po stranách jeho jdou a tisíc jícnů vyzlacených trub

se zvedá proti slunci – jeden žár! A s hlavou nakloněnou naposled jdou nahé ženy, cizí královny od břehů Indu, květy Iranu;

a prachu zářný sloup vše zakrývá, vše přeletí – a tichá jest zas noc. Na příkré zdi se trosky zvedají. Byl palác to – teď pustá ruina

a stranou sloupy v dálku tratí se, jak ve bahnitých často krajinách na jedné noze stojí čápů řad. Sloup jeden stojí sám jak velekněz;

kus římsy na něm zůstal s obou stran, jak ruce kněz by proti slunci vztáh’. Ó náhodo, v té trosce zbyli lvi jen z kamene a večer při hvězdách,

když lvové živí chodí ke zdrojům a scházejí po stupních zbortěných a řvou, tu zdá se, jak lvi kamenní by s nimi začli řváti o závod,

sta hromů chraptivých v tom hlase zní. Nic – spousta zdí a ticho zase kol, a v dálce jitro ospalé se zvedá. Kdes daleko jest ještě slunce zář

a cítíš, jak juž pálí – jako dny jdou beze stopy věky okolo, ty trosky spějí a ta poušť jen zívá.