V svém hněvu Achill neúprosný u černých lodí prodléval, ni noc, ni jitra úsvit rosný nesnesly úkoj v jeho žal.
Tu vrazil Nestor večer jednou v stan hrdinův: „Ó reku, vstaň, než v propast nové ztráty bědnou nás všecky zhroutí boha dlaň!
Bůh jistě opustil své nebe, jak blýskavice hřmí v náš dav, chce dráždit k novým skutkům tebe, vzal na se tvého těla háv.
Táž postava, týž povel smělý, na voze ční pln nádhery, hřmí v útok, v toulci tvoje střely, kol skrání tvoje kučery.
Táž podoba, tvé tváře rysy, zbroj stejná s tvojí, meč i štít, v boj neznámý jde jak ty kdysi, ó neváhej, spěj s ním se bít!
Tak řádí, zuří mužů lesem, chce pomstíti smrt Hektora, ten cizinec dnes pouze děsem, zmar bude zítra tábora!“
Vstal Achill. Těžký oštěp chytil: „Bůh, plémě hadí, přeje vám, ví, třeba abych v boj se řítil, že musím se bít s sebou sám!“
A letí, letí, černým stínem juž mezi Trojských vozy vpad’, vše tepal kolem bleskným klínem, vše deptal, kácel napořád.
Aj hle, tam z oné husté vřavy se tyčí k nebi statný rek, to jeho plášť i chochol vlavý i chůze, jak to Nestor řek’.
A utkali se. Divým vztekem tak Achill nevzplál jaktěživ. Pláň zaduněla bitvy jekem, toť starý Achill jako dřív!
Boj dozuřil. Mrtvého reka dal Achill přinésti v svůj stan, krev černá přes nach pláště stéká, zbroj bohatýrská plná ran.
I hledne blíže ve tvář juna – šat strhne – trne v úžasu, hle, dívčí ňadro jako luna se noří v krvi do vlasů.
Tvář spanilá i v samé smrti... Leč všecko mramor, všecko led. I cítil Achill, jak vše zdrtí, byť chtěl to milovati, hned.
A skočí znovu, oštěp chytí: „Co Ares chtěl, to dosáh’ dnes!“ A s divým smíchem v boj se řítí, ó Trojo, tenkráte se třes!
Cookies on Poetry Cove