U okna jsem tebe viděl,
stálas tichá, zamyšlená,
bez hnutí, jak mistra dlátem
v bílý mramor spjatá žena,
jehož času vírným křídlem
nedotkla se ani změna.
A já ptal se: Co as mohlo
vrhnout v přemýšlení tůni
srdce tvé, v němž tklivá něha
duši tvou, v níž láska trůní,
a já dýchal v podvečeru
samoty tvé tichou vůni.
A chléb klidu a chléb míru
bral jsem z nehnuté tvé ruky;
cos jak tichá, cizí hudba
kleslo v nitra nesouzvuky.
Světlo buď! tak tvůrce volal
ve atomů první shluky.
To tvé tiché zamyšlení
dojalo mne písní jemnou,
duch, jenž stále badá, hledá,
předtuch střásl tíži temnou
a klid děcka a klid noci
a klid hrobu byly se mnou.
Cítil jsem, že duší světa
není věčná války vřava,
nýbrž mír a pokoj, ticho,
z těch že pravý život vstává,
závratnou až hloubkou klesá,
jako v moře kámen, hlava.
Ovál mne klid velkolepý
pralesů a spících moří,
svátých listů v podjeseni
i severních bájných zoří,
klid, v nějž – sotva člověk zmizí –
– velká příroda se vnoří;
klid, jenž rukou gigantickou
člověka ruch matný smete,
sfingám v poušti závoj z písku
kolem bujných prsů plete,
klid, jímž smutný kalich blínu
v zříceninách šerých zkvete.
Přelet’ úsměv po tvé tváři,
socha v bytost proměněna!
Krátký přechod, snů mých číši
rmutná potřísnila pěna.
Neprchej! vždyť tak jsi krásná,
tichá, snivá, zamyšlená!