Vlasy tvé se, paní, vinou jak žeň klasů bohatá! Na tvých bílých ňadrech kynou dvě růžová poupata:
k nim to moje písně láká, takže předčí v letu ptáka snů mých křídla rozpjatá. Bleskem na černém hřmíš koni
honit vlky v černý hvozd, chochol kývá, třemen zvoní, div se neprohýbá most; šlechty dav se kolem tísní,
stranou stojím se svou písní jako plachý skalní drozd. Paní! Slunce touhy mojí zabloudilo do ledu!
Raděj byl bych vlkem v chvoji, který uštván v posledu na tebe by upjal oko a v ně patře přehluboko
zhynul ve tvém pohledu!“ Takto zpíval u balkonu Peire Vidal, trubadur, sběhl šašek v kvapném shonu
na kyn krásné Loby v dvůr, klep’ ho čapkou s rolničkami: „Ach pan Vidal, starý známý, zase čelo plné chmur?
Slyšela tvůj zpěv má paní a ty jistě její smích. Řekla: Dražší chlap mi v zbrani než ten zpěvák písní mdlých.
Co tam drnká zpitý vínem, kdyby dokázat chtěl činem, směl by zdřímnout v loktech mých.“ Odešel pan Vidal zvolna,
byl jak jabloň podťatá, slyš, zas jeho píseň bolná! „Vlas tvůj hraje do zlata, ňadra tvoje rájem kynou
a mé sny a tužby hynou, křídla darmo napjata!“ Ráno zas most dolů letí, ořů ržání, rohu ples,
chrtům bystrým ve zapětí hrdá Loba jede v les, prachu vír a křiky honu! Nestojí však u balkonu
jako vždycky Vidal dnes! Slunce praží nivy zprahlé, bez pohnutí stojí strom; v tom vlk objevil se náhle,
kde se sklání skalný lom. V rohy lovčí houkla chasa, dutý ohlas v hvozdu jásá jako hučí v skalách hrom.
A juž přes klest, přes kamení psy v let Loba pobídla, za ní lovci, až se pění v potu koním udidla,
a vlk prchá dále k stráním, smečka chrtů stále za ním, div ho v běhu zahlídla. Horský ručej přes balvany
v plesném tanci spěje v dál, do vln vlk se vrhne štvaný mezi ostré jehly skal, pár fen strhne divý příval...
kde však Loby chochol kýval, pes i oř spěl v nový cval. Juž mu v patách feny dravé, teď se v husté hloží vplet,
teď i šípy nedočkavé v křoví za ním spějí v let. „Ten pan vlk je nemotorný!“ děla Loba a smích vzdorný
zkřivil její krásný ret. Psi jej rvou a krví tráva i hloh kol se zabarvil, Loba v smíchu šátkem mává;
z houště však zní vzdech a kvil, lidský hlas v psů štěk se druží, vlku strhli náhle kůži, v ní se Vidal objevil.
Roztrhaný smečkou dravou na všech údech svých se třás’, jako vždy i nyní vřavou zvonil jeho písně hlas;
„Ňadra tvoje rájem kynou, a mé sny a tužby hynou lapeny v tvůj zlatý vlas. Píseň má se stala skutkem,
hrdé slunce tužeb mých, však mé srdce jato smutkem umírá v tvých paprscích. Paní, věř, než fen tvých rány,
víc mne bolí rozpoutaný chladný tvůj a hrdý smích!“
Cookies on Poetry Cove