Pavouk.

Kdys lesem šel jsem, šerý byl a tmavý. Své borovice ukláněly hlavy pod větví dechem, znělo to a vřelo, jak srdce země by se pod tím chvělo

a ptalo se, kam ona mračna táhla, jež třásní svou do korun stromů sáhla, tak šedá, smutná jako tažní ptáci. Co rychle, plaše krok můj v mech se ztrácí,

hloub vnikám v les, kvil větrů kol se tiší a náhle stojím v hlubé, pusté tiši a cítím větru bouř, zní kdesi za mnou, se hlásí z daleka jen notou klamnou,

zde mrtvo, šero, skoro teplo kolem. Kmen korunou a tráva kývá stvolem jak v polosnění, jahoda v svém oku má deštnou slzu, kdesi ve hluboku

teď houknul doupnák – táhlý zvuk a dlouhý! Mé srdce bylo plno divné touhy, co chtěl jsem, nevím, kam jsem šel, jen hádám; a přes pahýl a vývrať jak tu padám,

cos zaleklo mne: pavučin síť jemná, kde větvic houšť se ukláněla temná, jak zdobná krajka ve vzduchu se chvěla a byla dosud nedotknutá, celá

a s výší muže s kmenu na kmen blízký se táhla k zemi přes jalovec nízký až do trávy, kde deštných kapek chytla si jako perel v obrubu a kmitla

mdlým stříbrem ve brunátné vlně mechu. Stál náhle před ní jsem a beze dechu já musil na své zastavit se pouti, já neměl odvahy, ji protrhnouti,

tak pravidelně byla zosnována, tak umně, dokonale kolem stkána, jak závoj měkký, průsvitný a hebký. Jak stál bych všehomíra u kolébky,

kde božské dítě, přírody taj, leží, já zachvěl se, dech vlastní zdržel stěží a v tenký závoj bázlivě zřel z dáli, jak v onen, v nějž se věčná Isis halí.

A mroucího co slunce hasly blesky kdes v stromů korunách, v ty arabesky, jež pojily se v kruhy stále užší, já toho zřel, jenž přediva byl duší.

Tam v středu sítě velký pavouk seděl, ne jedním, očí stem on ke mně hleděl, jak galvanisovat by chtěl mne šerý. Byl jako v sluncí víru, odkud sterý

proud žití kypí, jakýsi bod pevný. Byl tmavý, šerý, posupný a hněvný, tkal na svém stavu, tichý tkadlec lesů. A já jsem naň se dlouho díval v děsu

a hrozná Maja, matka zjevů, žití, v mé duši ožila, já v této síti zřel celý kosmos, kterak z ní se souká, jak tato vlákna z těla toho brouka

a pochopil jsem Indů starou báji i symbol, jenž se v tomto hmyzu tají všech přerodů, změn bytostí a tvarů, jež lehky, hravy, napodobí páru,

kol chvíli tančí v slunce hravém třpytu a mizí, hynou, sotva na pažitu jak hlemýždě pouť slinu postříbřenou v sled zůstaví, jsou dýmem a jsou pěnou,

hra, přelud, stín, a přece život celý. Ó básníku, jenž pozorný a bdělý zříš v kosmu divadlo, zde postůj chvíli! Viz pavučinu, jak se větrem chýlí

a prohýbá! Viz pavouka v ní tkáti! Sám sobě světem neví, co je státi, vždy v práci tiché dále tká a tvoří... Má duše tenkrát rovna byla moři.