Ti tkalci malí
v luhu i háji
přízi svou tkají
a v ní zem halí.
Jdeš jako v báji
v poli i v lese,
všady se třese
síť, v které hrají.
Kde jen list hne se,
síť ta se blýští
i na strništi,
v rozkvětlém vřese.
V pavučin tříšti
zem se juž stápí;
k nám v této kápi
zima jde příští.
Srdce! jež trápí
život bez ceny,
hleď, rozmar ženy,
zoufalství drápy,
to moře změny,
zmarem jež dýše,
tvá snaha výše,
tvůj kvil a steny,
v etheru říše
tvůj povzlet ryzí,
smích, dnes ti cizí,
ples, puklá číše:
Vše to je přízí,
v kterou tě halí
z blízka i dáli,
až svět ti zmizí,
ti tkalci malí –,
usneš v ní tiše!