Svět padal v trosky. Pouze Láska z bohů
v něm zbyla, sbírajíc ty slední květy,
jež v srdcích rostly, nikým nezasety,
jak vonný déšť na cytisu a hlohu.
V chrám Isidy tu šinula jsi nohu,
Paulino sladká, lačné tvoje rety
pít chtěly božství, objímati světy
a lkaly: „Bože, dám ti vše, co mohu!“
A druhý den po sladké oné chvíli
met’ švihák římský v tvář ti zhrdu svoji,
že on byl bůh, jímž tvoje rty se zpily.
Co zbylo ti, než podlehnout v tom boji?
Ať Mundus byl, ať Anubis byl tvým,
v té chvíli bůh byl – ostatní je dým.