Jak Faust když v strašné zoufalosti chvíli
po mystické fióle směle sáhnul,
můj duch, jenž po novém jen žízní práhnul,
se na tvém verši zotaví a sílí.
V tom světě, jenž se potácí a šílí,
když Satan úzkostí mi hrdlo stáhnul,
nad záhad tůň když příliš jsem se nahnul,
tvůj zvoní verš jak zpěv zbloudilé víly,
jak alleluja těch, kdo živi duchem
jdou v rukou lilje v světě kráse hluchém
za stopou hvězd, kde mizí dráha mléčná,
jdou v dětech nevinnosti, v panen touze
výš v éther čistý, po měsíce prouze,
kde v zpěv jich padá hymna nekonečna!