Svůj Patmos každý má; na břehu moře
já prožil svůj, když kalnou vlnou lítal
pochmurný vítr, Orion co čítal
hvězd rozptýlené stádo po obzoře.
A lidskou naděj, radost, štěstí, hoře,
já všecko objal, vším se chvěl a zmítal,
až s plesu výkřikem jsem znaven vítal
tvůj na východě bleskný háv, ó zoře!
Těch nocí odlesky v své duši nesu,
a zamyšlen když chodím ulicemi,
tož bloudím duchem srázy mořských tesů.
Dav lidí kolem hučí mi jak vlny,
tvůj přístav, myšlenko, je písní plný,
a duch můj vstříc mu letí vesly všemi!