Zvuk bukolických fléten
do tichých hlubin sjel,
co smavý, vonný květen
svou bájí v kraj se schvěl.
Tón fléten bukolických
se třás a umíral
v kaskádách melodických
u paty černých skal.
A sotva flétny ztichly,
šlo stromy šumění,
dva šťastní rtové vzdychli –
pak dlouhé mlčení.
Cypřišů tmavé stíny
v luh padly zelený
a flétny, mandoliny
kdes vzdechly ozvěny.
Ty pausy mezi nimi,
vím, vyplněny jsou
jen polibky, zní – rýmy
se potkávají tmou.
Cypřišů stíny tmavé
i hrob dovedou skrýt,
jak teprv dva rty žhavé
a skrytý v ňadrech cit!
Noc jde kol, tichá kněžka,
a sije souzvuk, mír,
skráň její tak je těžká
stem ech kouzelných lyr.
Co zašuměly stromy?
Co zašeptal vln spěch?
Pod němými skal lomy
skráň u mé skráně nech!
A sjede-li níž v stíny,
nech dlít ji na hrudi,
ať flétny, mandoliny
ji z rána probudí!