Z tuhého límce, z krajek pěny
zde vystupuje šíje bílá,
jak lilje květ svůj postříbřený
by před měsícem nachýlila.
Tón krajek bílý žloutnout zdá se,
kde s ním se stýká úběl šíje,
vše plá a svítí v sněžném jase
až tam, kde tvoje srdce bije.
Tam pouze, hádám to jen v snění,
co jiný zlíbá v zmatku plachém,
žár tvojí lásky v bouřném chvění
sníh taví kol a barví nachem.
Však žeh a plamen, žár a síla
jsou v tuhý korset uvězněny,
zkad šíje tvá se kloní bílá
jak lilie květ postříbřený.