Rád ulice mám, místo dlouhé řady
pochmurných domů v nichž se táhnou sady,
zdi kryté břečtanem, kam oko stačí.
Tak ticho tam, jen zřídka kdosi kráčí,
krok jeho dutě zní; mám rád je z jara,
kdy zdá se, mládím zeď že jihne stará,
kdy první lístky kmitnou tísní stromků,
kdy sýkorka se ozve ve svém domku
na bílé bříze, kdy i hlína voní
a staré topoly jak v dumě kloní
se k oknům paláců a jaro tuší.
Sám chodívám tu a v mé snící duši
jest jaro též. Dnes, poledne se smálo,
se stíny větví slunce po zdích hrálo,
jdu tudy – kroků hlas, má skráň se zvedá:
mně jeptiška vstříc kráčí, sestra šedá,
dva hyacinty kvetoucí si nese,
květ plápolavý na jednom se třese
a druhý jako měsíční svit bílý;
a posud zřím, jak jeptišky tvář chýlí
se nad květy, jak plaše zrak se kloní.
A fialky ze starých zahrad voní.