K soše Herma bílá
jen se schoulila,
a co svalů síla,
k ní se tulila.
Vášeň supá za ní,
chví se jilm i hloh,
sráznou řítí strání
sem se kozoroh.
Ticho! – Ztichly třtiny,
děsem hvozd se chvěl,
faun trysk do mýtiny,
dívku neviděl,
dál hřměl jako slepý,
rozvzteklen jak býk,
ryl zem, mech se třepí...
strašný okamžik!
O dub rozsochatý
roztříštil si skráň,
dub soucitem jatý
listí sype naň.
Dívka usmála se
v sladký, vonný vzduch,
nad ní v slunce jase
poklidně stál – bůh!