Svatého týdnu smutek v Avignoně
sáh’ do srdcí. Pašijím v kathedrále
naslouchá Klemens vzpřímen na svém tróně.
Jak socha sedí vytesaná v skále
ve hrdé, klidné póse světovládce,
sám netknut žalem v celé církve žale.
Však u místa, kde psáno: Petr zrádce
že zapřel Pána – papež v prázdno zíral,
však šlehlo bleskem v tvář mu to, byť krátce.
Na strašný vzpomněl sen, jej včera týral,
zřel Krista, ze soudní jak síně kráčel,
a jeho pohled zle mu duši svíral.
A ustavičně za ním dál se stáčel
řka: „Já jsem nechtěl toho světa vládu,
by v prachu dobrý, v nachu zlý se vláčel.
A nechtěl kacířských jsem hranic řadu,
a nechtěl krev jsem nových mučenníků
a nechtěl měšec Jidáše a zradu.
Co’s udělal z mé církve?“ – V tom hle, mžiku
zněl pašijí hlas: „Aj, kdo se tu hřeje,
zda není jedním z Jeho učenníků?
A Petr vychází a kohout pěje...“
Tu chmurný papež v celé slávě svojí
na trůně svém se jako třtina chvěje.
A skrývá v studu tvář svou dlaní dvojí.