Nejen život, píseň taky
má svou Parku příšernou,
stíhají mne její zraky
v chvíli nejvíc důvěrnou.
O myšlénku v těžkém boji
sotva zrak se ohledá,
stará, zlobná za mnou stojí,
nůžky soudu pozvedá.
Jenom nit mé přetnout písně,
nežby byla dopěna,
krutě dívá se a přísně....
a má síla – ztracená!
Lkám jen k nebi, v losu hněvu
když se vše mi ztroskotá,
budiž Parka mojich zpěvů
též mi Parkou života!