„Můj drsný verš jest v jádru poctivec,“
děl jiný druh tvůj, pln svatého hněvu,
jenž v nesmrtelném, vítězícím zpěvu
lví tlapou rozbil zlatou panství klec.
Tvůj elegantní verš mu bratrem přec,
ač nezajásal v revoluce řevu,
na posledního šlechtice ač střevu
věšeti nechtěl slední kněžskou plec.
Jsi stejně velký ve své ironii
s abbého dvornou nakloněnou šíjí,
chceš jak on pravdu, právo, volnost všech.
Ty nelítáš, jdeš občanským jen krokem,
ty nehřímáš, jen v žertu mrkneš okem:
Svět starý stejně stojí v plamenech!