Paprslek mračen pronikl řasy,
co barev vsypal mi do šera,
z prachu si nitě tká podivné krásy,
elfů a vil jak duhové vlasy,
jaký to lesk a nádhera!
Po hřbetech knih, jež odřely časy,
v nichž světa moudrost je veškerá,
skotačí, míhá se vesele, hrá si
paprslek.
Odkud jen ke mně zabloudil asi
v pochmurné stíny večera?
Přišla s ním síla a důvěra,
setba snů v duši vlní se v klasy,
cítím, že příbuzný k němu se hlásí
paprslek!