V své žluté klece zaprášeném kruhu
vždy bez pohnutí sedíš zasmušilý,
ó starý Jacko, ty jediný druhu
mých snů a muk a nejtrudnějších chvílí!
Bez proměny tak žiješ vždy den ke dni
v mé opuštěné, temné jizbě chladné,
a velká věc to ve tvůj život všední,
když z pestrých křídel péro tobě spadne.
A jestli slunce zbloudíc města parou
číš zlata rozleje v mé okno ztmělé,
ve pruhy záře jeho tvou klec starou
když postavím – to štěstí tvoje celé.
Ty mhouříš oči v jeho svůdném jasu,
sníš o lesích a stepích Brasilie,
a ze sna křičíš, a v tvém drsném hlasu
se chvěje zlatá krůpěj poesie!
Však to je zřídka – slunce dále spěje,
v mé jizbě zase šer a chladné stíny,
a v duši mojí mráz a beznaděje,
a hodin na zdi zvuk tak děsně líný,
slyš, k tobě volá: Musíš, musíš žíti
v svém věčném kruhu jako dnes tak zítra!
a ke mně: Musíš číš té žluči píti
bez úlevy a bez myšlenky jitra.
Jen když zabloudí k tobě poesie
a sluncem svým tvou duši v světlo stopí,
smíš v písni lkát, čím tvoje srdce bije,
ve choré písni, již svět nepochopí;
a rozjímat svou bídu v dlouhé chvíli
a zvolna stárnout v myšlenek svých kruhu,
bys uvítal smrt, ani nemít síly...
Ó jak jsme bídní, Jacko, milý druhu!