Mně z duše protiví
se tato chasa pestrá,
jí bratrem pokrytství,
a faleš sestra.
Stem barev peří hrá,
v něm tropů hoří divy,
však chraptivý je hlas,
zobák jest křivý.
Mně skalní jiřička
dojemněj mluví k hrudi,
jich drsný skřek a křik
mne dráždí, nudí.
Za povyk chraptivý
a za své peří pěkné
chce cukr, dáš jej, v ráz
tě v ruku sekne.
Neb dávat nestačíš,
vděk, lásku, vše jen líčí,
i do snů samoty
chraptí a křičí...