PANTHEISMUS.

Kdys z chaosu, kde věky dřímal skrytý, se náhle zvednul stařec obrovitý; tmou prokmitaly jeho těla tvary, šat jeho duhy, mlhy, mraky, páry.

Jak pozvednul se veliký a věčný, kol něho prostor rostl nekonečný, a kosti jeho lebky, plecí, ramen se spjaly v ledovce a tuhly v kámen;

kam v kotoučích mu vlasy s hlavy spěly, tam v divé kráse pralesy se tměly, vous ve ručejích vody v dálku plynul a z obou očí sluncí dešť se řinul,

na květné luhy jeho šat se měnil a u nohou mu ocean se pěnil. A nad ním blankyt beze dna i hrází, kam miliony sluncí světlo hází,

dech jeho ňader, větrů hovor divý, řeč jeho hromy i zpěv ptáka snivý; a myšlenek svých nekonečné tlumy tkal v bouři vod a hvozdů tklivé dumy:

ty jedny orli, kondoři a supi kol zlatých číší jeho, hvězd, se kupí, a druhé v pouštích pantheři a hadi; a vše, co běhá, plove, krouží, pádí,

co letí k slunci, co se plazí v mechu, vše roste, bují, zmírá v jeho dechu, jím vzalo původ a v něm věčně žije. Však nejkrásnější, čím mu srdce bije,

čím oznámit chtěl světu svoji slávu, tluk svého srdce, lebky svojí lávu, hle, člověk! – V jeho srdce bezdnou tůni lesk sluncí, květů dech i lesů vůni,

svou minulost, která jest snem i bájí, svou budoucnost, jež se i jemu tají, svou bytost složil jako v obraz malý, ve duchu jeho živ jsa neskonalý.

Ó pozdrav tobě, tělo jeho, země! Tluk jeho srdce buší též i ve mně, jak v tobě, ve mně bují jeho síly! Zas v kolébku se skloním u mohyly,

na ňadra jeho složím hvězdná křídla a vlnou klesnu v lůno svého zřídla.