Zas vítej, slunce! – Čtvrtý již to den, co vesele tě pozdraviti mohu navrácen světa různým radostem a vrácen sobě, zproštěn bolů všech,
jež na štítu tam vrchovatých skal ve hruď i srdce rvaly – bídáku! Již volný čtvrtý den! Dík fátu buď, jež přivedlo mne v tento zemský ráj,
kde mohu dýchat strázně denní prost vzduch balzámický, vůni květů všech, kde mohu volně tvořiti, co zřel jsem v představách svých a všech vidinách.
Již čtvrtý den, co pouta železná, kterými přibily mne Moc a Síla, víc na zdrásaných rukou necítím, ni na hrudníku svor ten kovový,
kam připevněn muk svojich řetězcem, mi bránívaly v nocích bezesných se vpravo hnouti nebo nalevo, ba změnit těla svého polohu
ku polehčení údů, v které mráz své bodal jehly ostré, špičaté, v něž vichr pral z všech slují kavkazských, kol uší hvízdaje mi píseň svou
o věčném zmaru, věčné muce mé! Již čtvrtý den a noc, co neslyším to ptáka zaskuhrání zlověstné a zašumění jeho černých křídel,
s nímž snášíval se denně k mému boku, by kloval játra má – sup hladový! I rána má se celí pod listím, jež něžná ruka vlídné bohyně
– Artica, tuším, sluje v říši hvězd – tam položila, dusíc černou krev, jež z rány valila se bystření, sníh barvíc ledovců kol bělostných.
Již čtvrtý den, co nezní v ryk a křik a v kleteb mojich drsný hlahol zlý, sten oněch slabých, útlých stvoření, jež u mých nohou v noci kvílely,
a ve dne stuleny k nim dřímaly jak zkamenělý soucit s bídou mou. Vím, vlastní bídu přitom cítily a slabost, nemohouce vytáhnout
nymf prsty útlými ni jeden hřeb, jímž na štít hory byl jsem krutě vbit. Již čtvrtý den, co mohu svobodně se protáhnouti na svém chudém loži,
jež z mechu jest a listí zvadlého, však lahodí tak mile údům mým nad byssus králův i nad zlatou tkáň všech olympických bohů; – a co víc,
již čtvrtý den, co mohu svobodně ne dýchat jen a myslit, co sám chci, leč tvořiti, co chci, co se mi zdá, a píti bezdný pohár Svobody!
Ach, komu mám jen za to děkovat? Jak nezdraviti zlatou slunce zář, již tolikrát jsem viděl – tušil spíš zastřenou pláštěm vánic sněhových –
však teď ji volně vidím azurem, smím upjati k ní toužebně svůj zor a plným dechem prsou – děkovat. Po muce zlé dnů, nocí tolikých
tě dvakrát cením, sladký živote, o kterém, že jsi ztracen na věky, jsem sníval v pustých nocích svých i dnech. Ó samoto skalního okruhu,
tam přenesen jsem byl jak v snu – tě zdravím, vás, klidné svahy nebetyčných hor, vás, pastviny a tiché údolí, vás, cedry, buky, duby košaté,
i tebe, kvítí pestré kolem břehu té norské strže divě zpěněné, u jejíž tam jsem trpěl kolébky, kde z prsů ledovců se krmila.
Již čtvrtý den, co tebe vítat smím na prahu osamělé chatky své, ty zlatokřídlá včelko bzučící a těkající, hledající med,
i tebe, duhochvějný motýlku, a tebe, muško, v mechu zeleném! Však co to vidím? – Do mé samoty se náhle blíží jakýs temný stín,
to věčné bídy nový obraz jest, to opět člověk! – Berlou křivou on si cesty hledá mezi skalami, je zhrblý, vetchý, co jen tady chce?
Dí srdce hlas, to tajný nepřítel! Ze svého klidu nedej vyrušit se, Prométhee! Zmiz hned v chatu svou, než přejde jak stín černý oblaků,
jež nad tvou hlavou táhnou před sluncem. Však těžko prchnout. On mne viděl již, jde přímo ke mně – co jen bude chtít?
Cookies on Poetry Cove