Ve snách jej vidím; stojí pod horou jsa vzadu stíněn tmavou oborou, před ním se v dálku táhnou lada, nad strouhu v mokrých lukách uklání
se vrby křivý kmen a na stráni vřes kvete, šumí bříza mladá. Kraj prázdný jest, jen zřídka v daleku, když vzduch je čistý, vidíš na řeku,
jež stříbrem plá – dál vesnic rysy... a dvorec sám, jak plaše, zděšeně, když z dálky zříš, do lesů zeleně své vyřezané štíty mísí!
Na život v něm vždy rád si vzpomenu. – Vždy vídám jej, parohy jelenů jak nad střechou mu slunce zlatí; jak stoupá výše, kraj se usmívá,
že zachvěje se rosou zářivá i planá růže na souvrati. Pak lady chodím v snách. Je poledne, pod topoly zrak stínů neshledne,
jen cvrček zpívá, seno voní; slyš, klepání kos... i to umírá, květ spí – vsak duše má se otvírá a rosou kanou písně do ní.
V les zabočím, až chvoj se dotýká mé tváře, kráčím kolem rybníka, v němž sítí bují, vody schází, u břehu vidím loďku zbortěnou...
pták vyletí, mých kroků ozvěnou klest praská ve ztemnělém mlází. Jdu kolem dvora, jdu jak před časy – jdu rychle – však mých kroků ohlasy
jak druhdy hustá tráva tlumí, i střecha žlutým mechem zarůstá a v snách, jak prst by klad’ si na ústa, u studny starý ořech šumí.
Jdu plaše kol, jak jdeme životem... Hle u zahrady živým nad plotem zas slunečnice zlatem hoří! Tak plný snů květ jejich báječný
se kloní ke mně... V krok můj netečný se upomínek světy noří. A myslím si, jak dřív tu bývalo! Jak v nitru mém by ptáče zpívalo,
tak tiše moji snové táhnou... Zda známá tvář vyhlédne do polí? Vše bez hnutí – Jen srdce zabolí a v slunci dlouhá lada prahnou.
Cookies on Poetry Cove