Bůh viděl Polsku poníženou, zdranou,
na skráni s věncem hloží, v boku s ranou,
v snu těžkém dlela, jejž jak orlů tlumy
jen věštců jejich strhávaly dumy
a výkřiky... Jak viděl ji tak sníti,
tu rázem chtěl jí všecko nahraditi,
co trpěla, i nachýlil se s výše,
na bledé čelo, jež se v bolu chvělo,
a v agonii políbil ji tiše.
V tom polibku na Polsky svaté čelo,
vřel tvůrčí duch, vzlet, něha, krása, síla,
v tom polibku, Ty’s nám se narodila.
Žal trpících i vítězících sláva,
zpěv naděje i velkých vznětů láva,
smích hrdliček ve hnízdě plném rosy,
čím člověk úpí, chvěje se a prosí,
čím jásá, roven bohům ve své síle,
čím trne, na konec když dospěl cíle,
čím stoupá za hrob až ku žití zdroji:
v Tvém umění se v jedno prisma pojí,
jímž teprv kmitá velký člověk celý,
půl athleta a zpola básník vřelý.
V Tvém umění on vítá úsměv rána.
Ó kněžko krásy, budiž požehnána!