Kde slapy divě hřímají a hučí, rvou se, perou, a pěnou do skal bouchají a v les ozvěnou sterou,
na lávce, jež vržena v tok se chví nad skalin prahy, potkal se s čertem kdys pan Vok tak zrovna v půli dráhy.
„Aj konečně!“ čert zajásal, „jsem chyt’ tě, pane Voku!“ Vír divě lávkou otřásal při každém jejich kroku.
„Dvě bukvice zde v hrsti mám – ta prázdna a ta plna, když plnou vezmeš, přejdi sám – když prázdnou, stop tě vlna!“
Pan Vok se celý hrůzou chvěl a sáhl k škapulíři, a pohled’ v strž, jak na úběl tam vlny trou se, víří.
A směle sáh’ – a bukvici měl, běda! v ruce – práznou; hled’ k nebi dřív, pak v kypící a syčící tůň sráznou.
Na strachu jeho čert se pás’, pak s šklebkem ret svůj křiví: „Aj, pane Voku, poznáš, ďas že též je spravedlivý!
Jsem povinen ti vděčností a splácím dluh svůj nyní – hoň dál v svých lesích v radosti, pij dál v svých hradů síni!
Věř, Voku, chápu teprv teď, jak marně jsem tě rmoutil, na klášter tvůj když skalnou zeď jsem ve svém hněvu zhroutil.
A upřímně ti povídám, věř, já byl tenkrát osel, neb klášter tvůj na žatvu nám nejvíce zrní rozsel.
Stav dále, Voku, kláštery, stav dál štěpnice hříchu, měj v nebi trůn pln nádhery, já mám však duše – mnichů!
Jsou moji, mrtví, žijící a juž jich hezká řada, mým opat jesti tyjící i novic, slib jenž skládá.
Za tolik duší jedinou teď mohu pustit přece a proplavati hlubinou a smáčet chlup svůj v řece.
Nuž jdi, juž jsem se odsloužil, jsme vyrovnáni, Voku!“ A v hlubinu se pohroužil a zmizel v bouřném toku.
Cookies on Poetry Cove