V snech, jak jsi jednou přišel k mému loži,
přijď zas, jak v mládí, kdy vše v duši kvetlo,
v dlaň světlušky mystické taje světlo,
děs kosmu v zjevu, v oku svém lesk boží!
Hleď, přes kámen jdu, ostřicí a v hloží,
mé nohy a mé srdce trní zhnětlo,
sta vínků hadích v kštici mou se vpletlo,
sta výčitek můj zoufalý boj množí.
Chci obejmout tě, velký duchu všeho!
Hraj v syrinx – srdce mé jest připraveno
pro kosmaté a hrubé prsty tvoje!
Mně kývni hvězdou z nebe bezedného,
mne v lem stul svého pláště nesmírného,
jen zjev se mi, ó Kráso, Žití, Ženo! –
Co všecky jsou pak boje?