Pan, který děsil v lese cestující,
skryt na dně sluje hluboké a svěží,
že polekáni prchnout mohli stěží,
když probouzel svým křikem lesy spící,
stich’ náhle, dva jak uzřel milující;
hned v údol ved’ je, kterým potok běží,
mech vonný našel, kde se nejlíp leží,
ba zakázal kol letět vlašťovici.
Sám ukryt v hustých sosen tklivé šeři,
květ krokosu jim zavál do kadeří
a zbudil slavíka, by v sny jim zpíval;
co na vlasy a ňádra jejich nahá
své perly házela jim rosná vláha,
on šťastný v hloubi duše se jim díval.