Nad propastí jsem stál a v ní to divě vřelo,
sta proudů se všech stran se protínalo, hřmělo,
v tmách, které jako Noc své sítě splítaly,
a já zřel proudy v nich, kterak se chytaly
a mžikem bleskly zas jak dívčí ruce bílé,
než v hlubou padly čerň a v prázdno zasmušilé.
A padaly vždy hloub, bůhví, kde ztrácely se,
než z bezdna vyvřely a nové vracely se
hrou divnou v propletu, již zvuk jen nastiňoval,
jenž, vyplašený pták, se v rýhách skalin schoval,
by dál v nich stupňoval svá zmírající echa
jak démon, jenž svůj ston v Gehenně stoupat nechá.
Ó byl to šum a huk a vír a bouřný dusot,
jak fen sto hladových by z psince vyletělo
a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot,
pod kotlů rachotem jak zápasící cello,
zde všecko v propletu, vír, spád, trysk, dno, skal kružba,
a kletby, sténání a jásot, výskot, tužba,
to vše se v milliardách drobných kapek tříští
v tmě, nad níž světla se jak tigří oči blýští...