Co to stálo krušné práce,
věru, má jí dosyta,
než ten pestrobarvý zrádce
naučil se křičet sladce:
Pachita!
Ovšem, sladce jenom pro ni,
jako tóny varyta
papouškův skřek drsný zvoní,
v sluch se to jak perly roní!
Pachita!
Od rána až do večera
co se kolem nalítá!
Pohádka jak pestroperá,
drahokam do jizby šera –
Pachita!
Skloněn k její ručce bílé
jak ji klove, necita;
křídly tluče hlavu chýle,
křičí ve hře rozpustilé:
Pachita!
A jí nad tím v dětském oku
čistá radosť prokmitá,
za ní on tu v každém kroku,
ona za ním v jednom skoku:
Pachita!