Po bouři jak by zem se otevřela
a z hlubin por všech dýchala svou duši
ve modré páře stoupající k slunci,
jež sklánělo se do strhaných mračen.
Však jakou silou světla, ohně, zlata
vše zalévalo při svém rozloučení!
List každý lesk se výskající září,
květ každý chvěl se neobvyklou vůní,
kde jaký pták pěl, div že úzké hrdlo
tou zpěvu vichřicí si nepotrhal,
ba celá země s divy všemi byla
jak báječný pták, za sluncem jenž letí
v jas, oheň, světlo... Tajné, skryté zdroje
jak perutí šum v dál se ozývaly
a duše tušila ty velké takty
kosmických rhytmů... Takto Lukrécovi
kdys bylo, Orfeu a Homérovi
při prvních taktech nesmrtelných zpěvů.