Kdes vzala se tu, plna božská lásky,
a plna něhy, kouzla, slitování,
vždy ochotna mé zadumčivé skráni
vylíbat všecky hloubě vryté vrásky?
Vždy k všemu ochotna, vždy bez otázky,
vždy s otevřeným srdcem jako dlaní,
vždy myšlenkou má v každém vzpomínání,
vždy celá, ryzí, bez falše a masky?
Jak děkovat ti a jak tebe chválit?
Jak nelíbat tě, jak nedopít ke dnu
ten lásky pohár, když je tebou nalit?
Ó nedám si jej ničím více zkalit,
ba za pohled, jímž v duši tvoji hlednu,
jsem odhodlán, své všecky lodě spálit.