Jde první tiše jak van jabloní, jež růžovým pyšní se květem, jak stín se nad kolébku nakloní a tichým zas zmizí v ráz letem.
To milostný zjev matky Evy jest, ta zlíbá dítě tak sladce a vlije mu tím v duši milou zvěst, jak blaze jest otci a matce.
To dítě pak miluje domu klid a večerních krbů něhu, je šťastné, může-li u matky snít, vždy toužit zpět k rodnému břehu.
Tomu je každičký krček drah, jenž tiká na rozkvětlé sněti; to nezná světějších v životě snah než šťastnými činit své děti.
Zjev druhý, sedm hvězd ve vlasech, sám třpytný slunce jak ranní jde komnatou vážně, kadidla dech, jak lilije k děcku se sklání.
Je políbí v čílko a odchází, zpět k děcku zří kouzelným okem, s hvězd hudba při tom jej provází, zář splývá Madonny krokem.
A které dítě ten políbí, to v srdci svém pro vždy ráj nese, to pravé cesty se nechybí, vždy touhou se po ráji třese.
A žije víc v snech a v svatosti, zem ta mu úkoje nedá, až stráveno tichou radostí se s Madonnou pro věčnost shledá.
Zjev třetí je šerý a mystický stín, ret jeho pálí jak plamen, jak vlna je těla úběl a klín – však srdce, srdce je kámen!
Bludička vlasem jen prokmitá, v plášť jehož zahalená se nad kolébkou sklání Lilita, Adama první ta žena.
O běda, jež polibí, dítěti, na ňadra líbá je nahá, ta vlíbá mu vášeň a prokletí, v stín, v propast je za sebou tahá.
A smýká je životem v štvanici a mučí je, bodá a dráždí, krev vyssaje mu rovna Litici, je v objetí polibky vraždí.
Cookies on Poetry Cove