Na příkré skále stojí,
má zahalenou tvář,
a podivná se rojí
mu z tajů skrytých zář;
půl stín a světlo v boji
on čeká – samotář.
Jdem kolem této skály,
na které stojí on,
a zápas je to stálý
o této skály trón,
nerv třeští, vzpnou se svaly,
a v ráz tu žití skon.
Chcem otřásti tou skalou,
však neochvějná jest;
jen třesem chvíli malou,
již zkrvácí se pěst,
o píď se nehne – stálou
jdou drahou oči hvězd.
„Ty musíš!“ ten hlas jeden
jen zpod závoje zní,
ať v peklo nebo v eden,
ať smráká se, neb dní,
neznámou silou veden
k té soše musíš, k ní.
Ananké! Fatum! K smíchu!
Bůh věčný je to spíš,
sám dráždí tebe k hříchu,
a než to pochopíš,
u skály paty v tichu
jich obětí ty spíš!