V rmuť dálnou tesy příšerné se chýlí,
zde voda tichá je a tiché nebe
a sotva ob čas větrem cypřiš kvílí
a z vody té i z těchto skal to zebe.
Loď bez ohlasu kalnou vlnou pílí,
šer paprsky tvé zhltil, zářný Febe!
A břečtan, skalami jenž vine žíly,
svůj jednotvárný život z mrtvol střebe.
Jsou v skalách sluje uzavřené těsně
a jednou za rok člun přistane malý
jak z říše duchů. Kdos tu pláče dlouho.
Tak v srdcích těch, kdo s bohem dali Vesně,
ční ostrov mrtvých, které milovali.
Tam jezdit netřeba – Viď, věčná touho?