Dvojí proud se žene prudce,
v středu ostrov zelený
z víru zří tich ve vln shluce,
jako by byl zaklený.
Žádná loď tu nepřistane,
pták se nad ním nestaví,
jen jak z mlhy bledě stkané
bloudí nad ním postavy.
Aleje dvě thují stojí
ve své přísné zeleni,
v středu jich, v kruh kde se pojí,
socha stojí Mlčení.
Tuhé ňadro nepozvedne
ani radost, ani vzdech,
motýl, moucha neusedne
na prst, jejž má na ústech.
Komu voní, komu kvete
ostrov tento neznámý?
Vzpomínám dnes – bol mne hněte,
letím k němu mlhami.
A již stojím vlhké v plísni
a bol v srdci kamení,
v chaluh, ostřin stojím tísni –
chápu tě – ó Mlčení!